Malá mohyla

ze vzpomínek lékaře - psychiatra Dušana Bílého

Rád bych ze střípků svých vzpomínek postavil mohylu rytíři, kterého jsem nejednou viděl sedět na bílém koni s vytaseným mečem.

Mé vzpomínky na něho jsou spjaty se vzpomínkami na mé dětství a především na léta studentská, kdy jsem ho doprovázel coby věrný panoš na některé z jeho dobrodružných výprav; na ty nejnebezpečnější mě pochopitelně nebral.

Náš rytíř nemá hrobku, jakou by si zasloužil, nikdo nenavršil mohylu nad jeho mrtvým tělem, má neumělá slova mohou být jen chabým pokusem mu to vynahradit.

Byl počátek června 1929. Mně bylo necelých 8 let. Seděl jsem sám doma a něco si četl. Zazvonil zvonek našeho bytu. Šel jsem otevřít. Před dveřmi stál štramák v důstojnické uniformě - nadporučík. Pozdravil: „Nazdar!“ - a zasalutoval. Řekl: „Ty jsi jistě Dušan, bratr Milušky?“. Zarazilo mě, že mám být bratr jakési Milušky. Protože jsem však byl dítě inteligentní (aspoň podle tety Emmy), vzápětí jsem pochopil , že důstojník je šamstr mé ségry. „Milada je v zahradě“, řekl jsem. Obrátil se a rychle vypadl. Páni, ta uniforma mu sekla!

Vojáci a jejich uniformy mě fascinovaly už daleko dříve. Vždyť jsem mohl denně z okna pozorovat, jak kolem nás chodí na cvičiště na Tabulák. To jsme hned s Fandou Panošem vyrazili. a když vojáky vedla kapela, tak jsme se k ní přidali. Muzikanti nás sami zařadili za oslíka, který táhl velký buben. Když se pak pochodující útvar přeskupoval před cvičištěm u Ungrů, tak nás dva z kapely vyhnali, prý ať se kvaltem vrátíme k mamince.

A tak zatím, co se důstojník s Miluškou v zahradě rozverně bavil, já jsem si sám pro sebe v kuchyni zpíval vojenské písničky: „U našich kasáren stojí večer stráž…“, „Chalupa nízká, hrom do ní tříská…“, „Všude bylo ticho jako v kostele…“, „Milovala zapomněla…“. Tak mě nadporučíkova návštěva rozjařila.

Od té doby se nadporučík Jan Skokánek u nás objevoval častěji. Obyčejně se s Miladou někam vytratili. Přitom však stihl popovídat si družně s rodiči, ba i se mnou. Známost evidentně směřovala ke svatbě. Nestály proti ní žádné překážky, zvlášť když náš otec se přesvědčil, že fronta Skokánkovic gruntu je „dost široká“. Sestra odmaturovala a absolvovala nějaký kurs vaření. Původně měla jít studovat medicínu do Prahy. Nadporučík Skokánek už byl pro celou rodinu Jendou a mě nepřestal nabádat, abych Miladu oslovoval Miluško. To mně bylo trochu proti srsti, ale když mě Jenda začal odměňovat za takovou galantnost čokoládovými bonbony, tak jsem miluškoval, zvlášť když občas přidal nějakou korunu. S tou jsem okamžitě mazal za Fandou Panošem a pozval ho do cukrárny na indiánka. „Miluškovals?“ pochopil rychle Fanda. „O sto šest“, řekl jsem.

Svatba byla domluvena na začátek podzimu , myslím, že na 26.září 1929. Moji rodiče jako pravoslavní požadovali pravoslavný svatební obřad. To pro Jendu nebyl žádný problém. Věřil v Boha, Ježíše Krista, ale theologické otázky mu byly zcela cizí. Souhlasil a formálně vstoupil do pravoslavné církve.

Svatba byla honosná. Byl jsem na ní jako družba s Jendovou neteří Drahou. Se svatebním párem jsme obcházeli oltář za ikonostasem.

Miluška měla na hlavě „carskou“ korunu. Potom, těsně před sezdáváním, Jenda stoupl své nevěstě na vlečku. Já jsem se ohnul, abych ji vytáhl, ale nešlo to. Tak jsem ho rukou sekl do lýtka, on přešlápl a vlečka byla volná. Tento můj zákrok byl potom různě hodnocen, ale Jenda mě pochválil. Obřad vedl biskup Gorazd, velký přítel naší rodiny. Měl jsem ho moc rád. Při svých návštěvách se mnou mluvíval o mých zájmech od četby až po kopanou. Dával mně také čokoládu. Vždycky, když k nám přišel, zavládla slavnostní a sváteční nálada. Ta vydržela ještě nějakou dobu po jeho odchodu.

Pojem charisma mně v osmi letech byl přirozeně neznámý. a právě to z něho vyzařovalo. Za heydrichiády byl popraven a nedávno pravoslavnou církví svatořečen.

Ještě krátce ke svatbě. Hostina v Národním domě byla mohutná a já jsem jedl a jedl, dokud mě večer neodvedli domů.

Svatbou končily mé odměny za miluškování. Kam jeli manželé na svatební cestu, nevím.

To už nastoupil Jenda v Trebišově na východním Slovensku, kam byl přeložen z Popradu.

Přemýšlím o tom, jak a proč se vlastně Jenda – jediný syn z hanáckého gruntu – stal důstojníkem ?

Studoval na olomoucké reálce, kde v roce 1918 maturoval. Potom byl odveden, poslán do výcvikového tábora. v září 1918 byl odvelen na italskou frontu. Už jako student reálky se dověděl o formování českých legií ve spojeneckých armádách. Umínil si, že se také pokusí přeběhnout, bude-li poslán na frontu. Ale už cestou do Itálie se ocitl mezi překotně ustupujícími rakouskými pluky. Byl to ten slavný krach italské fronty rakousko-uherské armády, který vydatně přispěl k rozpadu Rakousko Uherska.

A tak se Jenda vrátil jako bumerang zpátky domů.

Po osvobození byla situace Československé republiky vojensky nejistá. Na Slovensko vpadli Maďaři, vedeni Belou Khunem. Těšínsko bojovalo s Poláky. Tehdy se Jenda se rozhoduje, že se bude životně věnovat obraně samostatné republiky. Vstupuje do vojenské akademie v Hranicích, z ní je vyřazen jako poručík a dává sbohem touze studovat architekturu.

Útržkovitě vzpomínám na život Milady a Jendy po jejich sňatku.

V Trebišově Milada dost marodila na záněty dýchacích cest. Moje matka - Antonie Bílá – jí tam jela na několik týdnů pomáhat. Když se vrátila, prohlásila: „Jenda, to je manžel! Nejen že je pozorný, ale dovede také svou ženu ochránit.“ Byla svědkem, jak se po Miladě sápal pes nakažený vzteklinou. Vypadalo to hrozně. Jenda vytáhl pistoli a psa zastřelil. Udělal to velice rychle, a tak se Miladě nic nestalo. „Je na nich vidět, že se mají rádi, ale Jenda se musí dostat z Trebišova, protože je tam vlhko a marodění Milady nebere konce. Musíš udělat všechno“, obrátila se na otce, „aby byl Jenda přeložený, pokud možno do Olomouce!“

Někdy v roce 1932 se přání matky vyplnilo. Dcera Jitka se už narodila v Olomouci.

Pokud dám něco na své „bystré postřehy“ jedenáctiletého a postupně staršího kluka , tak tehdy prožívali Jenda s Miluškou léta spokojeného manželství.

Štítného ulice, po které už jsme s Fandou nemašírovali v kapele za oslem, se stala znovu místem významných pochodů …

Před šesti lety při nich dozrávala Fandova a moje předškolní kultura, teď se z nich stává hold manžela rytíře paní Kapitánové. a my s Fandou to bereme s nadhledem gymnasistů i s určitou nostalgií.

Jenda, sloužící u 6. hanáckého pěšího pluku, vodil své vojáky na cvičiště na Tabulový vrch.

Jak majestátní byly návraty praporu z Tabuláku! V čele za kapelou jel Jenda na bílém koni… Před naším domem zavelel „Na rámě zbraň! Vlevo hleď!“. Pak pozdravil z okna vyhlížející manželku taseným mečem.

Při plnění rozkazu Vlevo hleď! se vojáci uvolněně usmívali. Měli pro city svého zamilovaného kapitána pochopení. a vždyť šli již ze cvičáku.

S trochu povýšeneckým úsměvem jsme s Fandou sledovali tento rituál. Podle nás měl ukazovat manželství ze všech nejkrásnější, obdarované už dvěma dětmi.

Ach jo, dorůstali jsme do věku kritického zaměření vůči světu. (To ovšem nevylučovalo tajné snění o lásce skrývané jistou drsností jazyka.)

Teď už denně čteme noviny, intenzívně sledujeme, co se děje ve světě za hranicemi ČSR: Hitlerův postup v Německu …, španělská občanská válka…, italský útok na Habeš…Většina z gymnazistů má spíše levicově demokratické názory… Jsou mezi námi však i komunisté a pravicoví národní demokraté. Ale všechny nás spojuje vědomí, že se blíží ohrožení celého našeho národa. Byli jsme zkrátka vlastenci. a na základě svých osobních zkušeností si troufám říct, že duch vlastenectví panoval mezi českými důstojníky.

Takoví, jako byl Jenda, byli i přes jistou kritiku oddáni „Masarykově republice“ a odhodláni pro ohroženou vlast obětovat i životy, jak se později ukázalo. Jejich pojem vlasti zahrnoval rodinu, kterou museli chránit, stejně jako národní hranice. Je pozoruhodné, že ti důstojníci , které jsem znal, měli konsolidované rodiny. Jako kdyby láska k vlasti byla vlastně rozšířenou láskou k rodině. u Jendy to byla také, dá li se to tak říci, „láska k rodné hroudě“.

Od r. 1933 (nástup Hitlera k moci) ve všech vrstvách společnosti postupně narůstalo napětí. Naši Němci se chovali čím dál agresivněji; přátelské svazky s německými rodinami zanikaly. Většina našich Němců přecházela do Henleinovy Sudetendeutsche Partei. Češi se cítili stále více ohroženi, stále víc si uvědomovali, že budou muset bojovat. a cítili, že až k tomu dojde, bude to boj za spravedlnost a svobodu – proti vládě zla. K mnohým z nás už došly zprávy o koncentračních táborech v Německu. Na rozdíl od nás – studentů – jako by vládní politici si nebezpečí plně neuvědomovali, sázeli na francouzsko – československo – sovětský pakt z roku 1935 o vzájemné pomoci v případě napadení Německem. Přesto se stavěly obranné pevnosti na hranicích. Vlastenecké nálady sjednocovaly národ poznamenaný hospodářskou krizí s milionem nezaměstnaných. Teď se i hospodářská situace zlepšovala, paradoxně zvýšeným zbrojením ve světě.

V naší rodině nastaly změny. Jenda byl od 6. pluku odvelen k službě zpravodajské, kterou tehdy organizoval plukovník Moravec. Fešný důstojník už nejezdil na bílém koni kolem našeho domu, teď se nejvíc pohyboval v Jeseníkách. Dokonce vzal na jakousi dovolenou Miladu s dětmi do Velkých Losin.

Jednou večer – počátkem července 1938 - přišel k nám a řekl, ať se připravím, abych s ním mohl druhý den ráno vyjet, že s ním budu nějakou dobu cestovat, přitom přespávat ve Velkých Losinách. Teď že se ukáže, jak umím německy, když jsem tak často býval o prázdninách v německé rodině ve Frývaldově. Byl jsem tím velmi potěšený, ale dostal jsem i trochu trému. Hned jsem si vzal slovník a díval se hlavně na členy běžných konverzačních slov, ačkoliv odpoledne před tím jsem s Němci živě konverzoval, když jsme společně hráli na louce fotbal. Hráče sestavoval Erich Kornitzer, protože donesl svůj balon. Nařizoval, že „Jetzt spielen Fando, Honzo, Dušane, und du Valašku, ty budeš ghest sofort do prdelu!“ Zakopali jsme si všichni. Tak jsem si teď v duchu říkal, že přece jenom umím německy líp než Kornitzer česky. Tréma spadla.

Druhý den ráno jsme vyjeli. Cestou mi Jenda řekl, že v Losinách bydlí pod jménem architekta inženýra Springera a pro všechny okolo cestuje po rozestavěných domech a silnicích. Nepředstíral, že by byl Němec. Jeho skutečné jméno ale nesmíme nikde vyslovit. Dostanu prý nějaký úkol a musím jednat přesně podle instrukcí. To mě velice potěšilo, hned jsem se cítil jako významný dobrodruh.

Druhý den jsem opravdu dostal první úkol. Vyjeli jsme ráno z Velkých Losin a jeli někam k Hanušovicům. Na jednom rozcestí Jenda zastavil. Řekl mně, že teď musím jít asi půl kilometru dál rovně po silnici, kterou jsme přijeli. Tam je kaplička a někde u ní bude jeden muž s motorkou asi třicetiletý, česky neumí. Musím mu nějak šikovně předat obálku. Nikdo nesmí nic vidět. On sám teď zahne svým autem doleva. Po předání mám zůstat na místě a čekat, až pro mě přijede. To bude asi za 3/4 hodiny. a tak jsem pěšky vyrazil a za pár minut jsem byl u kapličky. Tam se skláněl muž, jako by opravoval motorku. Pozdravil jsem ho: „Guten Tag“ - a dodal: „Sie haben Schwierigkeiten mit ihnen Motorrad. Ich möchte Ihnen helfen, aber ich kann es nicht. Herr Ingenieur könnte es gut reparieren, er ist ein Fachmann.“ Sklonil jsem se k motorce a vypustil jsem na zem obálku. Muž se chvíli díval po okolí, pak si obálku vzal. Nasedl na motorku a odjel. Já jsem si pak našel místo na jednom kameni, blízko kapličky, a cítil jsem se moc dobře ze splnění úkolu. Bylo teplo, slunečno a ve stínu mně ohromně chutnala memfiska, kterou mně Jenda dal. Bylo zřejmé, že memfiska patří do přírody a podporuje meditování. To moje se týkalo toho, co Jenda řekne, až mu všechno vylíčím. Jenda pořád nejel a tak jsem přemýšlel o tom, jak teď bude hrát Sparta ve Středoevropském poháru s Austrií. Když jsem perspektivy utkání probral, Jenda přijel. Pochválil mě, že jsem použitelný. Hned přidal memfisku. Jó, to je něco jiného než Vlasta nebo Zorka! Od té doby jsem dostal několik podobných úkolů a sám sebe jsem jmenoval styčným důstojníkem.

Jeden můj kontakt měl dokonce i hodnotu estetickou (žel eroticky beznadějnou). To mě Jenda poslal do jedné vinárny v Šumperku, kde jsem měl vyhledat a zdržet až do jeho příchodu půvabnou asi dvacetipětiletou blondýnku s plnými ňadry a modrýma očima. Jedna slečna tomu popisu odpovídala. Nenápadně jsem ji pozdravil. Zasedl jsem za odlehlý stůl. Ona za mnou přišla, ani nevím, jak ke mně tu důvěru získala. Oslovil jsem ji „Gnädiges Fräulein, werden Sie in den nähsten drei Tagen frei sein?“. Odpověděla: „Jawohl“. v tom přišel Jenda a předal jí nějaký úkol na její cestě do Breslau.

Mně se líbila, měla melodický hlas. Copak se s ní stalo, když vpadl Hitler do ČSR? Skončila někde v koncentračním táboře? Nebo dělala snaživou nacistku?

Někteří agenti byli zrádci, jak se později ukázalo. Z toho, co mně o německých agentech české rozvědky Jenda řekl bylo jasné, že většina z nich byli sociální demokraté a komunisti. Jejich hlavním úkolem bylo sledovat pohyby německých vojsk blízko našich hranic.

Léto uteklo, přišel podzim 1938 a já – velký dobrodruh - jsem pracoval na písemce pro profesora Oldřicha Králíka, téma Moravské derby ve fotbalu SK Židenice versus SK Prostějov. Králík ocenil můj prý švejkovský styl.

Naši Němci vystupovali stále víc a víc troufale až agresivně. V Olomouci se často objevovali v bílých podkolenkách a kožených krátkých kalhotách. Německé hlasy byly stále víc slyšet. To nebylo tak nebezpečné, ale vztekalo nás to. Zato v pohraničí byli skutečně nebezpeční, hlavně ordneři Henleinovy strany v šedých uniformách. Měli zbraně, napadali osamělé české chodce, někdy i děti, četnické a policejní stanice. Byli tajně posilováni ozbrojenci z Německa. Docházelo ke srážkám s našimi vojáky, ve kterých se střílelo, i Jenda se jich účastnil.

Milada se vrátila s dětmi do Olomouce .

V srpnu a počátkem září 1938 se mezinárodní situace měnila v náš neprospěch. Z Francie od předsedy vlády Daladiera a zahraničního ministra Bonneta, našich smluvních spojenců, slyšíme řeči o zachování míru za cenu nutné oběti ze strany Československa. Britský premiér Chamberlain posílá k nám zmocněnce, lorda Runcimana, který na Červeném Hrádku přijímá hold našich Němců: „Lieber Lord, mach uns frei aus der Tchechoslowakei“. Henlein odmítl jednat o návrzích prezidenta Beneše, které slibují větší autonomii pro území obývané našimi Němci.

S odporem přijímáme tyto zprávy.

Prudce rostou sympatie k SSSR. Při sovětských filmech o Rudé armádě a parašutistech obecenstvo vstává a tleská, tehdy vskutku neobvyklý jev.

My septimáni chceme bojovat.

23.září večer je vyhlášena mobilizace, národ ji přijímá většinou s nadšením. Hlásíme se u vojenské správy; posílají nás na noční služby; z věže olomoucké radnice máme pozorovat okolí, zvlášť dodržuje-li se cvičné zatemňování.

30. září Fanda a já máme nastoupit do armády. Na dvoře 6.pluku se nás ujímají poddůstojníci. Přinesou nám pušky a učí nás nabíjet a mířit. Berou nám míru na uniformy; na ty se ohromně těšíme. Dostáváme vojenský guláš.

Jak tak cvičíme, čas rychle ubíhá. k večeru k nám přichází důstojník. Přináší zprávu, že česká vláda musela přijmout dohodu, která byla podepsána v Mnichově, a všechny nás posílají domů.

A tak naše vojančení skončilo - skoro s brekem.

Myslím, že celý národ prožíval ohromné zklamání. (Ve vládě proti mnichovské dohodě hlasoval jen Ježek z národních demokratů, v parlamentě všichni komunisté a pak dva národní demokrati: doktor Rašín a doktor Cée.)

A nadávalo se: na tu kurvu sladkou Francii, na perfidní Albion, na anglánské hajzly…

Nadávalo se dokonce i na prezidenta Beneše; napřed tvrdil, že má plán pro všechny případy, pak rezignoval a odletěl do Londýna. Němci zabírali jim přidělená , někdy i nepřidělená území a Češi se z nich houfně stěhovali. Zůstat v zabraném území mohl jen ten, kdo optoval pro Německo. Lidem, kteří neměli kde bydlet, mnozí usedlíci pomáhali, někteří na ně hleděli nevraživě. Úřady 2.republiky projevovaly v této situaci pružnost i obratnost. Začala se stavět dálnice, zřizovaly se pracovní tábory a zpívalo se: „Bývaly hranice, nebyly dálnice, bývalo dobře...“

A co měl teď dělat náš důstojník zpravodajské služby?

Za pár dní po Mnichovu se vrátil k 6.pluku; měl splnit ještě nějaké zpravodajské úkoly pro plukovníka Moravce… Jako jeho důstojničtí kolegové i on byl velmi zklamaný. u nás doma se teď často pořádaly tajné schůzky.

Jak jsem z různých poznámek vyrozuměl, plánovali tajná skladiště zbraní.

Byli přesvědčení, že k obraně vlasti musí jednou dojít. Mě těšilo, že se u nás doma něco důležitého děje. a vskutku se dělo. Vytvářel se základ tajné vojenské organizace.

Ale byli jsme mladí a nemohli jsme po Mnichovu žít jen ve zklamání. Když se nedalo bojovat, mohlo se aspoň tancovat. Také žírná pole k hledání a zasévání lásek nám zůstala otevřena. a tak jsme tančili nový tanec Lambeth Walk, cigaretám a alkoholu jsme se nevyhýbali, chodili jsme do málo nóbl hospod, ach! ta jejich krásná jména : Maroko, Bílá růže, Čingabon, Trokadero… Tam jsme s vojáky pili tupláky a pěli: Ta naše písnička česká… Že je tak hezká, ach hezká…, znělo ve všech hospodách. a sborově: Nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn…

Někdy v únoru 1939 uspořádala olomoucká německá mládež pochod z Horního náměstí do asi kilometr vzdáleného Deutches Hausu; teď už s mnohačetným a mnohohlasým Heil Hitler a vztyčenými pravicemi. To se nám vůbec nelíbilo, tak jsme se vypravili s českým povykováním, že Hitlera nechceme k Deutches Hausu a do jeho oken jsme se strefovali drobnými kamínky. Odneslo to pár oken, sem tam nějaký nácek dostal přes hubu, jiný se pořezal o sklo, ale mrtví ani vážně ranění nebyli. Völkischer Beobachter se ovšem rozepsal o nejkrutějším pronásledování Němců. S naší amputovanou republikou to stejně vypadalo nevalně, Anglie a Francie nehnuly prstem, když Hitler zabíral u nás území, která podle mnichovské dohody nedostal. Neúčastnily se v listopadu 1938 vídeňské konference, která odtrhla pro Maďarsko jižní Slovensko a část Podkarpatské Rusi a pro Polsko Těšínsko.

Společenství národů nefungovalo a Sovětský Svaz byl západními mocnostmi vyřazen z diplomatické hry.

14. března vznikl Slovenský štát pod ochranou Velkoněmecka podle plánu Hitlera a Tisa.

Nastal 15. březen 1939. Ten den byl mračný, chlad zalézal za nehty, padal déšť se sněhem.

Němci projížděli Olomoucí na motocyklech v černých uniformách se smrtihlavy na límcích. z pod jejich kol stříkala sněhová břečka. První setkání s hitlerovskou armádou děsilo a také mělo děsit, aranžovali je velmistři hororu. Na obou náměstích ve středu města stály tanky. Jakým kontrastem však působily široké úsměvy německých vojáků v zelených uniformách, kteří nandávali z velkých kotlů tak zvaný Eintopf! Byla to směs vařené zeleniny, plavaly v ní dokonce kousky masa. u kouřících kotlů se shromáždili olomoučtí Němci, kteří k nejchudším obyvatelům města nepatřili. Nejsem si zcela jist, ale myslím, že ještě tentýž den večer zapálili olomouckou synagogu. Na druhý den ráno viděli občané jen trosky a velké požářiště, které ještě dýmalo, a v něm sem tam barevný kamínek. Olomoucká synagoga byla snad nejmalebnější a nejbarevnější stavbou v Olomouci. Její nádhera prozrazovala značné bohatství židovské obce. Vzápětí se rozšířilo, že ji nezapálil Wehrmacht, ale olomoučtí Němci.

Jendovi se 15.března ráno podařil pomocí jeho vojáků téměř před očima Němců husarský kousek; zadním vchodem kasáren 6.pluku vyvezli několik aut naložených zbraněmi. Ještě týž den večer k nám přišli dva důstojníci Abwehru. Řekli Jendovi, že vědí, že on je zpravodajský důstojník, a vyzvali ho, aby šel s nimi do Národního domu. Pohostili ho tam kávou. Rozhovor probíhal přátelsky. Ptali se na jména jeho agentů německé národnosti, ale ne nějak drsně. Nic z něho nedostali: „Je libo koňak?“ nabídli, a pak ho pustili domů.

Pro rodinu, zvláště pro Miladu, byl ten večer otřesný. Hluboko do noci jsme u nás seděli a čekali.

A dál? Zdálo se, jako by na něho zapomněli.

15.březen jsme my študáci uvítali proklínáním všech Němců. Zároveň mezi námi vznikal jakýsi těsnější svazek, snad nějaké povědomí o soudržnosti a nutnosti vydržet a být připraven k odporu, kdykoliv se objeví příležitost.

Vůbec v období po 15.březnu nabývá v našem veřejném kulturním životě vrch vlastenecká nota.Česká divadla jsou plná,stejně jako koncerty a výstavy. I církevní poutě dostávají národní obsah. Pamatuji se na účast celé naší rodiny a kamarádů na svěcení pravoslavného chrámu asi 25.května 1939 v Olomouci. Městem šel nečekaně velký průvod, skoro všichni měli na klopách odznaky s osmiramennými kříži. Chrám vysvětil záhřebský arcibiskup Dositej ( později zavražděný Ustašovci) a náš biskup Gorazd. Na shromáždění před chrámem pak pronesl Dositej, který uměl česky, pamětihodný projev. Nebral vůbec na vědomí Protektorát, mluvil pouze o Československé republice. Vzdal hold jejím slovanským zakladatelům Rostislavovi, Cyrilu a Metodějovi, svatému Václavovi a vyzdvihl zásluhy T.G.Masaryka. k našemu údivu Němci nezasáhli.

Jenda dostával plat jako štábní kapitán, ale nikde nepracoval. Přišel mu dekret, že je jmenován jako Obersekretär der Landesbehörde in Brünn. Ten úřad zatím nefungoval. Jenda však nikdy bez činnosti dlouho nevydržel. Tak pracoval u nás v zahradě a u svých rodičů na statku ve Střížově. Svým autem podnikal různé cesty, nikomu neprozradil o co při nich jde. Pochopil jsem jejich smysl, když mě několikrát vzal s sebou. Šlo o místa v blízkosti Olomouce. Nikdy mě nepověřil nějakým jednáním, jak tomu bylo minulý rok v Jeseníkách. Vysadil mě v nějaké vesnici u hospody, měl jsem dávat pozor, jestli naše auto někdo nesledoval a jestli neprojíždí více aut cizích značek. Mohl jsem si zajít na pivo a tam počkat. Ke komu v té vesnici vlastně dojel, nikdy neřekl. Já jsem se po tom přirozeně nepídil.

1.srpna 1939 Německo napadá Polsko a už v ten samý den dopoledne k nám přichází Gestapo a Jendu odvádí. v tutéž dobu gestapáci zatýkají mnoho příslušníků olomoucké inteligence; profesory, učitele, lékaře, kněze a vyšší úředníky. Všichni byli převezeni do sběrného tábora ve Štěpánově. Příbuzným, kteří vystopovali, kam je odvezli a zajeli za nimi, bylo řečeno, že všichni jsou Ehrenhäftlinge - čestní zajatci. Opravdu je za dva dny poctili převozem do koncentračního tábora v Dachau. Jenda asi za 3 měsíce byl převezen do Buchenwaldu, kde zůstal delší dobu. Snažil si udržet dobrou náladu. Psal hanácké verše o životě v táboře, zapisoval písničky, které si zpívali v lágru, a pokud mohl i kreslil. Podařilo se mu poslat domů do ornamentu zakomponovaný srp a kladivo. V té době byly poměry v koncentráku ještě trochu snesitelné a Milada mohla i posílat balíčky.

Rád vzpomínám na Střížov…, na to jak pracuji u Jendových rodičů ve Střížově, abych byl někde kriegswichtig, tedy „válečně důležitý“.

Jendův otec - Josef Skokánek - byl pro nejširší rodinu „tatiček“, pro vesnici „pantáta“. Matka, Růžena Skokánková, byla „matička“, pro vesnici „kmotřička“. Byla kmotrou skoro všem střížovským dětem. Tatiček byl už trochu životem unavený, málo pohyblivý, zvlášť na poli. Chase však dával přiměřené příkazy a kontroloval ji. Kdysi hrával hazardně karty v olomouckém Národním domě a prohrál pěknou část svého majetku. Co z něho zbylo, to zachránila matička, která měla pověst nejlepší hospodyně. Pocházela z rodu Kneiblů. Měla těžkou kyfózu bederní páteře. Jistě byla vybavena parádním věnem. Její rod nebyl na Hané bezvýznamný. Její bratr byl vrchním prokurátorem v Olomouci.

Tato zmrzačená žena porodila sedm dětí, z nich tři zůstaly naživu. Byla čilá, pohyblivá, organizovala všechny hlavní práce, u chasy měla respekt. Při všem pobíhání hodně povídala a já jsem ji rád poslouchal. Vesnice si ji považovala, ale k tatičkovi měla postoj rezervovanější.

V rodině vládl zcela patriarchální duch. Patriarchovi tatičkovi se neoponovalo, jeho slovo bylo závazné pro matičku i pro děti. Trochu jsem se divil, že patriarcha netrval na tom, aby prvorozený syn pracoval doma a čekal na uvolnění trůnu.

Myslím, že Jenda, který viděl, jak se na gruntě hospodaří, nemohl být rolí čekatele nadšený. a co hlavní – toužil stát se co nejdříve dospělým nezávislým mužem.

Nemyslím, že ztratil lásku „k rodné hroudě“, spíš naopak. Spojila se v něm s láskou k ženě, k dětem i širší rodině, ona se stala jeho spiritus movens, určila jeho životní roli a dala mu sílu nést osud v podstatě tragický.

Jako gymnasista jsem si trochu povýšenecky hrával s Jitkou, nemluvně Zdenka jsem si ještě moc nevšímal. Dodnes s Jitkou vzpomínáme, jak jsem ji strašil a na druhé straně sliboval jako odměnu expedici na Sibiř, kde budeme kopat křen.

Jenda byl na své děti pyšný a zároveň náročný, věnoval se jim, pomáhal jim, ale všechno museli dělat pořádně. Bylo až neuvěřitelné, jak se rozčílil, když se pětiletá Jitka na důstojnické besídce při recitaci rozbrečela. Celý den s ní pak tatínek nemluvil .

„Včel abech se zas vrátil do Střižova, kde sem Jendovo rodnó hródo kropil svém potem při žnich.“

Zato tatiček se při žních moc nenadřele, však měle šikovnyho pacholka, které prácu chasy dirigoval.

Při svém pobytu ve Střížově jsem „studoval“ postavy a poměry na gruntu, hlavně tatička, který se mně jevil jako osobnost – originál. Choval se sebevědomě, někdy až furiantsky. Měl taky kulturní záliby, které dokazoval občasnou hrou na křídlovku. Když jsem ho jednou slyšel hrát Bezejmennou polku, troufl jsem si jít za ním, abych probral jeho kulturní obzory. Dozvěděl jsem se, že hraje na křídlovku už dlouhá léta, a „není takové kulturni zabedněnec, jak ten tróba z proťéšiho gronto“ – bratranec Ploskal. „Deť on, ta sviňa hlópá, sedi celé deň o gramofóno a póšti si deske. Copak je to nejaké ževot? Však s něm nemlovim“. a tatiček mavle rokó.

Zeptal jsem se ho, jestli chodi do divadla nebo do kina. „Do Olomóca na divadlo jož nechodim a do kina mě nedostane ani pár volů“. Pak mně tatiček svůj odpor ke kinu zdůvodnil: „Můj zeť Emil Večeřa odělal v hospodě ze sálo kino. Pučil sem mo na to třecet tisic a ten tróbela jich prošostroval, deť kino nic nenese!“

Naše apres-midi jsme ukončili tím, že mě tatiček pozval do Ludéřova do hospody: „Pudem do hospode k Čechom, hospodská je fajnová ženská.“

Vzal si sako a šli jsme stezkou přes pole a kopec k vytouženému cíli, těšil jsem se na pivo. Cestou jsme potkali ženy, které se vracely z tatičkova pole. Pozdravily a řekly s uznáním:

„No né pantáto! Ve dnes dete jak nejaké sedlák!“

Tatiček řekl akorát: „Tož bať.“

U Čechů se sedělo dobře a tatiček si s Čechovou pěkně popovídali. Mě uvedl do její společnosti slovy:

„Dušánek je abiturient, teda enteligent a tade s nama sedi!“

Opravdu jsem seděl a piva si hleděl. Spokojeně jsme se po pěkné besedě vraceli zase přes pole, které tatiček oživoval svými větry.

O syna v koncentráku si jistě starosti dělal, ale jako by si je nechtěl moc připouštět. Zato na matičce bylo trápení vidět, nejednou si zaplakala, snažila se však přemáhat.

Volksgericht. Koncem roku 1941 zatklo gestapo olomoucké důstojníky, kteří Obranu národa s Jendou organizovali. Byly nalezeny někde úkryty zbraní a Gestapo při výsleších zjistilo, že Jenda byl čelním zbrojířem. Asi v polovině roku 1942 ho vytáhli z Buchenwaldu a pak putoval od věznice k věznici: Olomouc ( zde mu povolili návštěvu rodiny), Mírov, Berlín-Moabitem, skončil v Breslau (dnes Wroclaw) – Freiburger Strasse, tam také byla soudní budova.

13.ledna 1943 ráno před Volksgerichtem v Breslau začal proces proti štábnímu kapitánovi Janu Skokánkovi, podplukovníkovi Šimkovi, majoru Weinsteinovi, štábnímu kapitánovi Vašíčkovi a záložním důstojníkům Josefu Vymlátilovi, Kapounovi, inženýru Bečákovi.

Všichni byli obviněni z velezrady Velkoněmecké říše.

Líčení mohli být přítomni: Jendova manželka, tchán‑můj otec a já‑švagr. Celé soudní jednání bylo jakási inventarizace všech úkrytů zbraní s dokazováním, jak se který obžalovaný na jejich zbudování podílel.

To bylo provázeno nadávkami a vyhrůžkami prokurátora, k němuž se přidával i předseda soudu. Obžalovaní se ke slovu moc nedostali. Účinná obrana ani nebyla možná, ukázalo se, že Gestapo většinu zbraní našlo. Jednou z výjimek byl Jendův úkryt ve včelíně ve Střížově. Pod podlahou světnice na statku schoval Jenda s Miladou prapor 6. hanáckého pěšího pluku. Zbraně vyzvedl v roce 1944 rotný Franc, Jendův blízký spolupracovník. I o těchto zbraních má sestra věděla. Franc s nimi chtěl odjet do Beskyd a tak možná, že se potom uplatnily na Slovensku.

Nejlépe se proces vyvíjel pro Ing. Bečáka z Velkého Týnce; na hranici jeho pozemku byly sice nějaké zbraně nalezeny, ale on o nich nevěděl, což mu všichni obžalovaní potvrdili. Jendu označil prokurátor jako druhého největšího zbrojíře v Protektorátu. Obdivoval jsem Jendu a všechny obžalované, jak statečně se chovají. Vlastně nic nezapírali a jakoby se doznávali k jednání, které jim uložila jejich čest. Celá obhajoba německého advokáta spočívala v tom, že žádal, aby soud uvážil, že Jenda má ženu a dvě děti. o celém procesu pak byly odstrašující zmínky v českých novinách.

Ing. Bečák byl osvobozen, ostatní odsouzeni k trestu smrti provazem. Jeden z odsouzených kupodivu přežil - štábní kapitán Vašíček. Jeho příběh (aspoň v jeho podání) připomíná knihu Ferdinanda Peroutky „Oblak a valčík“. V květnu 1945 jsme se setkali na cestě do Chebu, kde jsme měli repatriovat vězně z koncentračních táborů. Vašíček mě žádal, abych vdovám po popravených, které s ním nemluvily, vyložil, že přežil ne pro nějakou svou zradu, jak si vdovy myslí, ale zásluhou své ženy: „Vždyť ji přece znáte,“ - řekl, „můžete si představit, jak to udělala.“ Já ji opravdu znal, byla to svůdnice na první pohled. Lpěla však na pověsti, že manželovi nezahýbá.

Svést nějakého Gruppenfürera, by jistě schopna byla a při tom sama sebe považovat za oběť. Fakt je, že někdo hodně vlivný mohl Vašíčkovu popravu oddalovat. v padesátých letech, když si jel Vašíček pro generálský dekret, zabil se v autě.

Odbočil jsem od Breslau a teď bych se tam měl vrátit.

Po vynesení rozsudku dovolili odsouzeným setkat se v soudní síni s příbuznými. Tak se mohl Jenda konečně po třech a půl letech obejmout a políbit se svou Miluškou. Plakala, ale snažila se ovládat. a naše řeči s Jendou? Snažili jsme se s ním mluvit o všem možném, jen se nedotknout toho, co ho čeká. Taky mu umožnit, aby se při řeči mohl najíst dobrot, které Milada přivezla. Tehdy řekl něco, co mně zvlášť utkvělo v paměti: „Zastřelil jsem“ nebo „zastřelili jsme“ (to už nevím) „šestnáct Němců; byli to ordneři a němečtí vojáci.“ Obrátil se k Miladě: „Jsme pomstěni - za každého z nás čtyři Němci.“

No, nevím, jaká to byla pro mou sestru útěcha! Teď mu vyprávěla o dětech, které dlouho neviděl, vyřídila mu pozdravy od rodičů, ujistila ho, že ve Střížově je všechno v pořádku. Podařilo se nám popsat mu situaci na frontách: Spojenecká intervence v Maroku a v Alžíru, nadějný průběh bitvy u Stalingradu. Shodli jsme se, že naděje na vítězný konec války je velká. Skýtala i jiskru naděje pro odsouzené? Chtěli jsme v to doufat.

Slíbili jsme Jendovi, že se s ním pokusíme navázat bližší spojení.

Od některé z manželek odsouzených, asi od paní Vašíčkové, která byla nejvíce aktivní, jsme se dověděli, že ve vězení ve Freiburgerstrasse má duchovní službu u odsouzených pastor Schultze, dá se s ním jednat. Má faru blízko soudu. Příštího dne sestra a otec odjeli, já jsem zůstal v Breslau. Šel jsem hledat pastora Schultzeho a ten mě hned přijal. Nechal si vylíčit celý proces. Řekl , že Hitlerovo Německo je nejbrutálnější Staats‑schweinerei, kterou si člověk dovede představit. Něco takového slyšet v lednu 1943 od Němce, působilo jako šok. Projevil své sympatie vůči odsouzeným a řekl mi, že je už převezli do cel smrti v Kletschkaustrasse. Tam on působit nesmí, a tak pro ně nemůže nic udělat. Mám se však obrátit na římskokatolického faráře Hannemanna a odvolat se na něho. Hannemann má duchovní službu u odsouzených k smrti. Dal mi jeho adresu. Ještě večer téhož dne jsem faráře Hannemanna navštívil. Vyslechl mě a řekl, že může Jendu a všechny včera odsouzené navštěvovat v rámci své duchovní služby. Požádal jsem ho o to za všechny rodiny odsouzených.

Řekl, že jim nemůže nic předávat, ale bude je informovat o jejich rodinách a těm zase zprostředkovávat informace o jejich zdravotním stavu apod. Snad se mu někdy podaří předat vězňům nějaké vitamíny. Povzdechl jsem si, že odsouzení nebudou mít na svých samotkách ani s kým promluvit a on řekl: „Je tam jeden dozorce - tlumočník z Hlučína, jmenuje se Sojka.“ Hned jsem si vzpomněl na svého vzdáleného strýce, který nějaký čas na Hlučínsku žil, a na národnostně pomíchané obyvatele té oblasti, říkalo se jim Wasserpoláci. Ti většinou měnili úřední národnost podle okolností. Podařilo se mi rychle se Sojkou navázat styk, česky mluvil perfektně. Nebyl proti finanční odměně a balíčkům, z kterých by něco předal odsouzeným, zvlášť léky a vitamíny a také nějaké jídlo. Tak jsme vytvořili jakousi rudimentární síť pomoci, která sloužila i jiným odsouzeným Čechům v Breslau.

Jak prožíval Jenda svůj pobyt v cele smrti? Měl jsem zprávy od Hannemanna, sám jsem ho mohl třikrát navštívit. Také jsem četl všechny Jendovy dopisy Miladě. Farář oceňoval Jendovo statečné chování, že si na nic nenaříká. „Víte, že váš švagr má tuberkulózu?“ - zeptal se a dodal: „Je teď sice v klidu, ale může kdykoliv vzplanout.“ To jsme vůbec nevěděli. Začali jsme přidávat do balíků Sojkovi více vitamínů, jiné předával kněz a minimum prý dostal od vězeňské správy. o jeho odbojové činnosti s ním nemluvil, ani o tom, že patří k jiné církvi. Podával mu zprávy o jeho rodině tak, aby Jendu potěšily, hovořil s ním o Boží spravedlnosti a obsah těchto rozhovorů jsem se dovídal při svých návštěvách u něho.

Většinu doby byl Jenda v určitém útlumu, jistě to souviselo s jeho nemocí. Tento útlum byl zase určitou obranou před trýznivými pocity a myšlenkami. Při návštěvě působil dojmem právě probuzeného člověka. Rychle vždy ožil, říkal mi, že si v cele představuje, jak architektonicky přetvoří zahradu ve Střížově i tu naši v Olomouci. Dělal výkresy, které přikládal k povoleným dopisům. Zůstaly zachovány.

Pokusím se podrobněji popsat, jak probíhaly mé návštěvy ve vězení.

Před první jsem si neuměl představit, jaké to bude. Budu mít možnost mu vůbec něco sdělit, když nás bude někdo sledovat? a v jakém stavu Jendu najdu, vždyť mám hovořit s mužem, který každé ráno musí předpokládat, že přijdou a řeknou mu, že je čas jít na šibenici. Věděl jsem, že mu musím nějak šikovně - zakódovaně - sdělit, jak probíhá situace na frontách, vždyť co mu víc může dodat trochu odvahy, ba i naděje, než když se doví, že Němci konečně všude ustupují. Sám příchod do věznice působil tísnivě, dozorci si mě předávali; než jsem se ocitl v místnosti pro návštěvy, zavřely se za mnou troje dveře.

Malá, nevalně osvětlená místnost byla rozdělená hustými mřížemi na dvě části. Bachař mi řekl, ať se postavím k mříži, a zavolal do dveří na druhé straně cely, že už jsme tu. Dlouho jsem nečekal. Jenda vešel, vzpomínám si, že při první návštěvě byl oholený. Ruce jsme si přes mříž podat nemohli. Po celou dobu jsme museli stát. Zůstal s námi jeden dozorce, ten na mé straně. Vybavuji si, že na Jendovi bylo poznat, jak je rád, že mě vidí, usmíval se. Hned jsem mu začal vyprávět o rodině, co jeho rodiče ve Střížově, jak se drží Milada, jak se učí děti, že sportují, jak všichni na něho myslí a tak dál. Přitom jsem pořád myslel na to, jak se dostat k hlavnímu tématu - o válce. Dozorce zřejmě česky nerozuměl, při jedné z návštěv však mi jiný dozorce dal najevo, že česky umí.

Tak jsem Jendovi začal líčit, jak Němci takticky ustupují od Charkova a drtí na svém ústupu Rusy, Charkov se přece ukázal jako zbytečně hájené město; že také v Tunisu se jim výborně daří, když Libye zbytečně neváže jejich vojska a vůbec se dá očekávat velký vítězný obrat pro Němce při této chytré a úsporné taktice, obrat, který rozhodne o ukončení války.

Jenda, který znal dobře zeměpis, přikyvoval; evidentně mi rozuměl a válečná německá taktika, jak jsem mu ji popsal, ho potěšila. Musím uznat, že dozorci nás nepřerušovali, pochopitelně bylo zakázané něco vězňům předávat, tak jsem se o to ani nepokoušel.

Pak jsem se Jendy zeptal, jestli myslí na to, co bude dělat, až se dostane z vězení.

Říkal, že se nejlépe cítí, když plánuje, co všechno udělá ve Střížově a u nás. Chtěl jsem vědět, jestli dostává léky a vitamíny a navštěvuje-li ho kněz. Faráře Jenda chválil, že si spolu pohovořili. Zeptal jsem se ho „rafinovaně“, jestli neměli někdy k obědu kousky jater či klobásky a podobně.

Až při druhé návštěvě Jenda pochopil, že se ptám na to, co dostal nebo nedostal od Sojky. z jeho odpovědí bylo zřejmé, že opravdu něco dostával.

Jendova vazba se k naší radosti protahovala. Myslím, že poslední -třetí - návštěva se udála 12.ledna 1944. Dá se říct, že probíhala skoro stejně jako ty předchozí. Opět jsem se snažil dodat mu naději tím, jak jsem líčil průběh války, on se usmíval. Byl však velmi bledý, měl propadlé tváře, celé tělo nápadně vyhublé. Nejvíc mě zarazil jeho sípavý hlas, vyslovoval obtížně. Sdělil mi, že teď dostal hodně vitamínů, dokonce i od vězeňské správy.

Za několik dní na to zemřel. Šlo o miliární tuberkulózu, ta zabíjí rychle. Uchránila Jendu před výkonem popravy, která prý už byla na pořadu dne.

Na cestu do věčnosti dostal pomazání od katolického kněze, faráře Hannemanna. Od něho jsem se také hned druhého dne dověděl o Jendově smrti. Kněz mi s omluvou řekl, že nemůže udělat nic proti uložení ostatků do masového hrobu na hřbitově v Gräbschen. Kolik hrdinů a kolik sprostých vrahů v něm leželo vedle sebe, to pochopitelně nevím. Faktem je, že Jenda neměl hrob, k němuž by moje sestra mohla chodit, o který by mohla pečovat a u něho si poplakat a požalovat.

V roce 1947 na své cestě do Švédska jsem jel přes Wroclaw (Breslau) a z nádraží jsem viděl předměstí Gräbschen a další části města jen jako prázdné plochy a hromady trosek.

A tak nesměle doufám, že úryvky mých vzpomínek postavily Jendovi tu malou mohylu, kterou jsem měl na mysli, když jsem začal psát.

A co bych měl dodat o své sestře Miladě? Několikrát, když jsme na Jendu vzpomínali, slyšel jsem od ní tu zvláštní větu: „To mu nikdy neodpustím!“ Měla možnost se znovu provdat, ale zůstala sama a snažila se děti vychovávat tak, jak by si asi Jenda přál.

Nepatřila k těm, co vypadnou z lásky, se svou celoživotní láskou se nerozešla a násilný rozchod s manželem nad její láskou neměl moci.

Pietně pečovala o všechno, co po Jendovi zůstalo. Za spolupráci s ním v odboji dostala dokonce válečný kříž a tak ta paradoxní věta: „Nikdy mu neodpustím!“ - působí sice zvláštně, až humorně, ale mějme na mysli, že láska si může požalovat mnoha způsoby.

Přemítám, jak své vzpomínky uzavřít, a napadají mě slova, která napsal Jakub Deml:

„Věky přejdou,
mohyly se rozpadnou,
všichni z mrtvých vstanou…“